Kořeny německé energetické ideologie a její export do Bruselu
Historická "vina" a začátek mírových hnutí
Tento třídílný seriál jsem připravoval několik měsíců. K jeho konečnému zveřejnění mě ale přiměly dvě události z uplynulých dnů. První byl článek na Novinkách, v němž Ursula von der Leyen i Friedrich Merz přiznávají, že německý odchod od jádra byla chyba – zároveň však dodávají, že návrat není na stole (Novinky.cz, 12. 3. 2024). Druhým impulsem byl text Michala Půra („The East Saw It First“, Substack, 13. 3.), který ostře kritizuje zelenou politiku EU. Nebudu s nimi polemizovat. Jen si neodpustím poznámku pro Novinky.cz: bylo by fér zmínit, že von der Leyen v roce 2011 pro odchod od jádra sama hlasovala.
Německo se za poslední půlstoletí stalo symbolem zelené transformace. Ambiciózní program Energiewende („energetický obrat“) měl zajistit ekologicky čistou a bezpečnou energii a inspiroval celou Evropu. Dnes však tato kdysi průmyslová velmoc dováží elektřinu, opírá svou soustavu o uhlí, plyn ze zahraničí a čelí hrozbě úpadku svého průmyslu. Jak je možné, že země, která chtěla být ekologickým lídrem, se ocitla v situaci drahých energií a rizika deindustrializace? Tento seriál vás zve na cestu do nitra tohoto „německého snu“. Proč se Německo vydalo cestou radikálního odklonu od jádra a fosilních paliv? Jaké byly historické, kulturní a politické kořeny tohoto rozhodnutí? A jaké důsledky má tato cesta nejen pro samotné Německo, ale i pro celou Evropu? Připravte se na příběh, v němž se mísí morální ideály s ekonomickou realitou, a kde se laboratoř zelené politiky mění v celoevropský experiment.
Hned na úvod předestřu, že tento můj seriál zastává tezi, že evropská klimatická politika není jen neutrálním ekologickým projektem, ale do značné míry ideologickým dítětem německé poválečné mentality, protestních hnutí 70.–80. let a geopolitických her studené války. Současná Zelená dohoda EU (Green Deal) nevyrostla v bruselských úřadech na zelené louce – její kořeny vedou do poválečného Německa, k traumatu z „atomu“, k výbuchům občanské neposlušnosti ve Wyhlu a Brokdorfu, k mírovým pochodům proti raketám a k morálním apelům první generace Zelených. Dnešní evropská klimatická strategie tak nese rysy kulturního příběhu převlečeného za technokratický plán. Tento text zkoumá tento příběh: proč Německo zavrhlo jadernou energii, jak z toho vzešla Energiewende, jak Berlín dokázal prosadit svou vizi v Evropě – a jaké to má důsledky to přináší.
Je čas, aby i Česko pochopilo Německý příběh.
Kořeny německého odporu k jádru; od války k Wyhlu
Když se po roce 1945 mluvilo v (Západním) Německu o „atomu“, neznamenalo to nadšení z pokroku, ale spíše tíživou připomínku války a zbraní hromadného ničení. Poválečná německá společnost nesla oprávněně břemeno viny za nacistické zločiny a zároveň čelila realitě začínající studené války, v níž se Německo mohlo stát bojištěm jaderného konfliktu mezi USA a SSSR. „Atom = vina“ – i tak by se dal popsat raný pocit, že Němci si po hrůzách druhé světové války nemohou morálně dovolit podílet se na ničivém jaderném arzenálu. Není náhodou, že už v dubnu 1957 podepsalo 18 západoněmeckých jaderných vědců (včetně laureátů Nobelovy ceny Maxe Borna a Wernera Heisenberga) tzv. Göttingenskou výzvu, která se postavila proti vyzbrojení Bundeswehru atomovými zbraněmi. Tito vědci – paradoxně sami průkopníci štěpné reakce – apelovali, aby se německá armáda nikdy nevyzbrojila taktickými jadernými hlavicemi (které označili za téměř stejně ničivé jako bomba v Hirošimě). Podporovali sice „mírové využití atomové energie“, avšak hluboké morální varování ohledně jaderných zbraní vstoupilo do veřejné debaty. Dneska bychom určitě použili slovo “narativ”.
Výhrady k jádru tak v Německu od počátku nebyly jen technické či ekonomické, ale morální. V šedesátých letech se navíc celosvětově formovala nová generace – pověstní „hippies“ – která zpochybňovala autority všeho druhu. Protestní hnutí mládeže, studenti, intelektuálové a levicoví liberálové té doby měli společného jmenovatele: odpor k militarismu, k establishmentu starých elit a důraz na „nikdy více“ opakování minulých chyb. Technologie atomu pro ně symbolizovala nebezpečné splynutí státní moci, armády a korporací, tedy toho, proti čemu revoltovali. V jejich očích jaderná energie splývala se zbraněmi – obojí bylo produktem téže vědecko-vojenské mašinérie a obojí mohlo ohrozit život na Zemi. Není divu, že se heslo „Atomkraft? Nein, danke“ („Jaderná energie? Ne, děkuji“) stalo koncem sedmdesátých let populárním sloganem, vyjadřujícím zároveň odmítnutí jaderných elektráren i bomb. V roce 1981 bylo s tímto názvem vydáno i hudební album. Knih a článků byl vydán bezpočet.
Konkrétní jiskrou, která zažehla německé občanské protijaderné hnutí, se stal plán výstavby jaderné elektrárny Wyhl v Bádensku-Württembersku. V únoru 1975 obsadilo přes 28 000 protestujících – místní sedláci, vinaři, učitelé, studenti z nedalekého Freiburgu, ale i členové církví, nebo “přespolní” – staveniště zamýšlené elektrárny. Záběry, jak policisté vláčejí po blátě venkovské hospodyně bránící svou půdu, obletěly celou zemi.
Okresní soud krátce poté nařídil pozastavení projektu a nakonec byla elektrárna ve Wyhlu zcela zrušena. Wyhl se stal legendou – důkazem, že odhodlaný občanský odpor může zvítězit nad „atomovým státem“. Následovala vlna podobných protestů po celém Německu. Jaderné elektrárny se rázem staly politicky horkou půdou. Občanské iniciativy – často napříč tradičním politickým dělením – sdružovaly starousedlé farmáře, konzervativní venkovany i radikální mládež, které spojoval strach z radioaktivního zamoření a pocit, že vláda a velké koncerny je ignorují. „Protest proti atomu znamenal boj proti rozhodování bohatých a mocných a za právo místních lidí mluvit do budoucnosti své obce,“ popsal to historik Joachim Radkau. Tento aspekt přímé demokracie byl klíčový: jádro se pro mnoho Němců stalo symbolem arogance elit, které si zahrávají s veřejným zdravím ve jménu pokroku. Napětí rostlo i v dalších lokalitách: v roce 1976 proběhly bouřlivé protesty proti plánu úložiště radioaktivního odpadu v Gorlebenu, roku 1977 došlo k pouličním bitkám s policií u rozestavěné elektrárny Brokdorf v Dolním Sasku (kde byly nasazeny tisíce policistů a výjimečný stav). A když roku 1979 havarovala americká elektrárna Three Mile Island, vyšlo v německých městech do ulic na 200 000 lidí volajících po konci jaderné energetiky.
Jestliže pro technokraty byla jaderná energie symbolem modernity, pro protestující Němce se v 70. letech stala symbolem morálního selhání establishmentu. Sbližoval se zde étos environmentální (ochrana přírody před radioaktivním spadem), demokratický (požadavek, aby obyvatelé mohli vetovat nechtěné projekty) i pacifistický (v očích prostestujících byla cesta od “mírového” užití atomu k tomu “válečnému” krátká). Pozoruhodná byla šíře hnutí: vedle zeleně smýšlejících intelektuálů a mládeže se zapojily i církve (např. farář Martin Niemöller, známý odpůrce nacistů, patřil mezi hlasité kritiky atomu), místní konzervativní spolky a dokonce části dělníků a odborů (přestože jaderný průmysl nabízal pracovní místa). V této době se zrodil pojem “Bürgerinitiative” – občanská iniciativa – označující lokální sdružení občanů proti nežádoucím projektům; dneska podobným iniciativám říkáme NIMBY. Jádro se v německé kultuře usídlilo jako totem zla, jako něco cizorodého, co prosazují technokraté proti vůli lidu.
Ideály pod drobnohledem východoněmecké Stasi
Období 70. let a zejména počátek let osmdesátých však do německého odporu k atomu vnesly ještě další rozměr: geopolitiku studené války. Zatímco první generace protestů mířila proti domácím jaderným elektrárnám, na konci 70. let se na Západě zvedla mohutná vlna odporu proti jaderným zbraním a proti závodům ve zbrojení. Když NATO roku 1979 oznámilo „dvojí rozhodnutí“ – rozmístit v Evropě nové americké rakety Pershing II a srovnat tak krok se Sovětským svazem, který už umístil své rakety SS-20 – zdvihl se v západní Evropě, a zvláště v Západním Německu, masový Friedensbewegung (mírové hnutí). Stovky tisíc lidí všech generací demonstrovaly v letech 1981–1983 v Bonnském Hofgartenu i jinde s transparenty „Lieber rot als tot“ („raději rudý než mrtvý“) či „Make love, not war“, požadujíce odzbrojení a zákaz jaderných zbraní v Evropě.
Mírové pochody se často konaly ve spolupráci s církvemi (např. v říjnu 1981 organizoval protestní shromáždění evangelický Kirchentag) a pronikly i do struktur sociálnědemokratické strany SPD (její významný člen Erhard Eppler vystoupil 1982 jako předseda Kirchentagu vehementně proti rozmístění raket, navzdory linii vlastního stranického vedení). Značná část nové levice i nově vzniklé strany Zelených se s mírovým hnutím zcela ztotožnila – ostatně ideologicky šlo o spojené nádoby: kdo byl proti atomovým elektrárnám, obvykle brojil i proti atomovým raketám, a naopak. V obou případech šlo o výraz soucitu s budoucími generacemi, strach z jaderné apokalypsy a víru, že morální apel zdola může změnit chod dějin.
Ale jak už to bývá, mírové hnutí v západní Evropě se zároveň stalo hřištěm tajných služeb a propagandy. Sovětský svaz a jeho satelity (včetně NDR) v něm viděly skvělou příležitost, jak oslabit jednotu NATO a získat strategickou výhodu – pokud by se podařilo zabránit rozmístění amerických raket, zůstanou v Evropě jen sovětské. Východoněmecká Stasi proto organizovala a podporovala západoněmecké iniciativy na pozadí, často neviditelně. Jeden z odhalených příkladů: roku 1980 vznikla skupina “Generálové za mír”, sdružující několik penzionovaných západních generálů NATO volajících po jaderném odzbrojení. Až po sjednocení se z archivů Stasi zjistilo, že tuto skupinu řídil agent východoněmecké Státní bezpečnosti Gerhard Kade z Darmstadtu a že její zrod inicioval přímo sovětský KGB. Stasi každoročně dotovala „generály míru“ částkou 100 000 marek a psala jim projevy – které pak oni veřejně přednášeli slovo od slova. Ještě pikantnější je, že jedním z těchto generálů byl Gert Bastian, bývalý bundeswehrský generál a později poslanec za Zelené (a partner slavné Petry Kelly). Bastian – zřejmě nevěda plně o pozadí – zde vystupoval jako morální autorita západoněmeckých pacifistů, přičemž jeho kroky kulisami usměrňoval východní režim. Pokud se dneska dívám na kroky některých klimatických organizací, tak nemůžu nevidět jisté podobné vzorce.
Ovšem tato epizoda s generály se ukázalo jen jako vrchol ledovce. Komunistická strana Západního Německa (DKP) vytvořila kolem sebe celý “kruh” frontových organizací financovaných a řízených z východu. Patřily mezi ně například Německá mírová unie či Svaz pronásledovaných nacistickým režimem, různé „komitéty pro mír“ apod. Jejich strategií bylo vtáhnout do spolupráce co nejširší okruh lidí – „od křesťanů po liberály“, jak to kdysi formulovala Kominterna. Navenek tyto skupiny vystupovaly jako nezávislé iniciativy s váženými osobnostmi v čele (pastor Martin Niemöller, teoložka Uta Ranke-Heinemann ad.), kteří dodávali kredibilitu a přitáhli i potřebné nekomunistické publikum. V zákulisí však jejich agendu ladili marxisticko-leninští kádři, dbající, aby požadavky zůstaly úzce zaměřené: Stop americkým raketám. Sovětské jaderné hrozby se neprobíraly, porušování lidských práv za železnou oponou se netematizovalo. Sovětská propaganda tak dokázala obratně přetavit západní idealismus ve svůj prospěch – protijaderné mírové hnutí bylo jednostranné. Slavný sovětský disident Andrej Sacharov už v roce 1981 s hořkostí poznamenal, že západní inteligence často v odporu k závodům ve zbrojení „zastává jednostranné pozice, které ignorují realitu, a pouze ztělesňuje antiamerikanismus mnoha Evropanů“. Dnes si jeho slova připomínám stále častěji. Ostatně, o jeho eseji z roku 1977 jsem psal také…
Ale abych byl naprosto jasný a nebyl obviněn z toho, že se snažím nějak kompromitovat účastníky protestů. Tento můj text nijak nezpochybňuje autentické motivy statisíců účastníků mírových demonstrací. Jsem přesvědčen o tom, že většina věřila, že bojuje za záchranu světa před jadernou válkou.
Avšak otevření archivů po roce 1990 odhalilo způsoby, jimiž východní blok do těchto hnutí zasahoval. Z archivů Stasi vyplynulo, že disponovala v západoněmeckém mírovém hnutí desítkami neformálních spolupracovníků a prováděla četná „aktivní opatření“, jimiž ovlivňovala veřejné mínění. Výsledek: západoněmecká společnost začátkem 80. let skutečně masově uvěřila, že největší hrozbou míru jsou americké zbraně na jejím území. Každá další debata o jaderné energetice pak byla nevyhnutelně zabarvena touto atmosférou: “Atom” znamenal zkázu a zahrávání si s ohněm. Tento narativ (tak přeci jen to slovo použiju) přetrval dlouho po pádu železné opony. I krátce před Fukušimou drtivá většina německé veřejnosti jakoukoli představu využívání jádra odmítala. A neveřme tomu, že by slova Merze nebo Ursuly von der Leyen pronesená minulý týden něco radikálně změnila.
Doplnění: byl jsem upozorněn, že podle některých průzkumů si Němci přejí návrat jaderné energie, nicméně zatím nevidíme nějaký větší trend a i podle mých informací se zatím žádná radikální změna nechystá.
Tímto končí první část mého textu. V dalším díle se podíváme na nástup Zelených v 80. a 90. letech a následný export “německé ideologie” do Bruselských kanceláří. Celý Třídílný seriál pak zakončíme pohledem do dnešní doby.
🎩